na Blog.cz

Vždycky mě trochu štvalo, že nejsem dostatečně jiná. Přišlo mi, že je to potřeba k tomu, aby se člověk stal spisovatelkou. V knížkách, filmech i v mém okolí byli budoucí spisovatelky zasněné křehké dívky milující hudbu, které byli osamělé a lidé jim nerozuměli. Žili ve svých snových světech, rozprávěli se svými postavami a byli prostě tak nějak mimo realitu. Nosili divné oblečení, nejlépe v černé nebo naopak v jemných barvách a zapisovali své příběhy do tlustých šešitů drobným písmem. (v dnešní době se samozřejmě přesunuli na blogy s fantasy layouty)

Pak jsem díky ztrátě sluchu zjistila, že ta opravdová jinakost je tak nějak o něčem jiném, stejně jako opravdová osamělost.

Jenomže problém byl v tom, že ony slečny byli pořád lepší než já. Psali dlouhé příběhy, dokonce v délce knih, výmýšleli rozsáhlé fantastické světy a některé dokonce vydávali knížky. Kvalita knížek a příběhů byla různá případ od případu, ale to, co hřálo mou duši bylo, že to často byla jen velká hromada klišé.

Jenže co můj příběh? Dokážu někdy nějaký napsat? Vždyť nejsem ta zasněná dívka s fantaskními světy a naivními myšlenkami. Skoro mi přišlo, že nemám právo takový sen mít, protože nemám onu skálopevnou víru a motivaci.

Konečně jsem se vrátila z chalupy k mému milovanému počítači. Což byl také důvod článkové odmlky, na naší chalupě chybí připojení na internet. Je to vlastně zajímavé. Nejsem si jistá, jestli jsem vlastně závislá na internetu, nebo ne. V pohodě vydržím dva týdny bez něj a nic se mi neděje a přitom na něm doma trávím hodiny a hodiny.

Kamarádka mi vyčítala, že nemám žádný sociální život. Ironické ovšem je, že ona ho má snad ještě menší, než já. (nebo si to alespoň ráda myslím, bůh ví, jak to ve skutečnosti je) Můj vztah s ní je obecně už plný trhlin, které nestačím zalepovat. Občas si říkám, jestli se s ní nepřátelím jen ze setrvačnosti, nebo proto, že kromě ní příliš mnoho přátel nemám. Tedy myslím ty opravdové přátele.

Když jste někde mimo realitu, nejlepší věc, co můžete udělat, je vrátit se rychle zpátky. Mnozí by nesouhlasili, protože nereálné, fantaskní a jiné světy jsou lákavé a zajímavé, ale narozdíl od naší milované suchopárné a někdy hnusné reality jsou nebezpečné. Realita je samozřejmě nebezpečná taky, ale pokud zrovna nežijete ve válečné zóně či v zemi trpícím hladomorem, hrozí vám maximálně, že vás zítra na cestě do práce přejede nepozorný řidič, nebo že vás přepadne šílenec s nožem. A upřímně řečeno, šance je dost malá. Ale nereálné světy? Tam se může stát cokoliv.

Existuje několik způsobů, jak se vrátit do reality, ale fungují jen některé z nich. A abyste mohli zjistit, který bude fungovat pro vás, musíte nejdříve určit, jak jste se dostali mimo realitu.

Už vás někdy napadlo, že život je děsně naprd? Mě naposledy včera v noci, když jsem se trápila sebekritickými a zoufalými myšlenkami ohledně své vlastní osoby.

Už vás někdy napadlo, že život je úžasnej? Mě naposledy dneska odpoledne, když jsem se smála jedné povídce, která neměla hlavu ani patu.

Víte, v knížkách a filmech lidi vždycky najdou smysl života po nějaké dramatické události. Včera v jednom seriálu ho jeden člověk objevil ironicky až po té, co zemřel. Byl tak nějak zombie, takže to působivosti neubralo. Ale ačkoliv jsem já byla jednou pořádně dole a zase se mi podařilo vyškrabat se nahoru a celkem se držím, nenašla jsem ho. Ale nechci si stěžovat, plakat ani nadávat na to, že život smysl nemá. Ono je to možná trošičku jinak.

Vždycky o prázdninách mám hlavu plnou nápadů a toho, co bych měla, nebo neměla udělat. Plánuji si, že napíšu dlouhé povídky, vymyslím úžasné kostými, budu se učit a já nevím co ještě. Nakonec je ale strávím čtením, čtením a čtením. Čtu nesmírně ráda a nesmírně rychle. Třeba včera jsem přečetla dvě knihy a to nebyli zrovna krátké - jedna měla 382 stránek, druhá dokonce 526. Pravda, skončila jsem před půlnocí, ale skoro 900 stránek za den, to musíte uznat, že je výkon.

Tak mě napadlo, že bych se s vámi v této rubrice o mých knižních zážitcích podělila. Ne, že by šlo o nějaké recenze, spíš takové shrnutí, co si o tom myslím a jak se mi to nelíbilo či líbilo.

Na duchy nevěřím. Rozhodně ne na ty průhledné siluety, které se plíží starými domy, opuštěnými nemocnicemi, rozpadlými hrady a nočními hřbitovy. A abych si svou nevíru udržela, zásadně nepřijímám žádné stupidní vyhecované sázky o mojí statečnosti, nelezu do opuštěných budov a míst, kde se údajně stala hrozná neštěstí a nejezdím s kamarády do vzdálených chat v horách a hlavně v noci nechodím na hřbitov. A pro jistotu vždy vím, kde máme doma sůl. Jo, na duchy nevěřím. Jenomže člověk nikdy nemůže vědět, jestli o tom ti duchové ví a pak je pozdě bycha honit, že.

Tahle filozofie je asi divná, ale je bezpečná. Nemyslím, že duchové existují... Ale kdybych na nějakého náhodou narazila, rozhodně bych na něj vyjeveně nekoukala a neříkala: "To není možný!". Prostě bych vzala nohy na ramena - a jestli to byl vtípek, vem čert. Viděla jsem až moc seriálů, kde si lidi mysleli, že to byl vtip a jak dopadli.

Ale mnohem horší než duchové, které můžeme vidět, jsou ti, které vidět nemůžeme. Tedy ne ti duchové poníhající po hřbitovech, ale ti v naší hlavě.

Jo, je to divný. Všechny osoby do 18 let a často i starší léto milují. Je to období sluníčka, koupání, dovolených a tak dále. Ono je to tak - já mám ráda prázdniny. Ale nesnáším horko, pařící slunce a vysoké teploty. Nenávidím dusno, mám z něj migrény a špatné nálady. Samozřejmě, většina lidí asi nemá ráda moc vysoké teplot, ale přijde mi, že jsem citlivější než ostatní a víc tím trpím. Horko mi dokáže prázdniny někdy pořádně zkazit...

Magie je... No, to je pěkně záludná otázka. Starší ročníky si představí uhlazené kouzelníky v fracích, kteří dělají karetní triky a nechávají zmizet svou půvabnou asistentku. Mladší si představí bandu magičů, kteří proti sobě vrhají ohnivé fájrbóly. Ve středověku se magií označovalo něco, co si lidé nedokázali vysvětlit. Teď tomu říkáme věda. Normální lidi sice pořád stejně neví, jak přesně třeba televize nebo počítač pracuje, ale ví, že to není magie, nýbrž věda. A hlavně ví, jak se to pouští. Poéti budou mluvit o magii všedního dne, dámy s duší romantičky nás poučí o magii lásky. Věrní čtenáři Zeměplochy si vybaví hlavologii, slavného máka Mrakoplaše a NU. Ti, co koukali na ten seriál o Dereku Brownovi, nás poučí, že magie je především manipulace mysli. Sikar nás ujistí, že magie je tu proto, aby si rádoby písálkové usnadňovali život a nemuseli si námahat hlavu složitými plány, jak dostat hlavního hrdinu za hradby.

Magie je všechno tohle. A ještě něco navíc, co si ostatní přidají. Magie je neexistující síla, která za minimum námahy dává velké výsledky a ještě přidá barevné jiskřičky. Magie je dobrá znalost lidí a vědění věcí, co ostatní neví. Magie je základní proprieta všech sirotků, co mají zachránit svět. (a nejen jich) Magie je jedna z dalších věcí, o kterých nás někteří přesvědčují, že "opravdu existuje!", ačkoliv chladný rozum nám říká opak. A magie je někdy děsně otravná.

Littera scripta manet. Co je napsáno, zůstává. Tohle přísloví má ještě začátek, který by se dal přeložit jako "vyslovené se ztrácí", ale bohužel, nemám u sebe učebnici latiny a asi bych to nenapsala dobře. Tak tedy pojďme pracovat pouze s touhle částí onoho přísloví.

Psaní je ošemetné. To, co plácneme jen tak mezi řečí, lidé zapomenou. (Pokud se nejedná zrovna o ty otravné typy, kteří mají sklony si pamatovat zrovna to, co by si podle našeho názoru pamatovat neměli.) Ale jakmile jednou něco napíštete, přetrvá to. Třeba věky. Urážlivé nápisy na zdech v Pompejích vydrželi doteď - ale co my víme? Co když v okamžiku, kdy padal popel a hrnula se láva, toho pisatel litoval? U psaného je prostě problém v tom, že se nemění spolu s námi a i když mi se změníme, může na nás vyskočit po dlouhých letech něco, co jsme neuváženě napsali.

Narozdíl od řečeného totiž lidé berou psané často za absolutní pravdu. Dřív to možná platilo, ale teď, když umí psát každý, už ne. Lidé píšou své myšlenky, názory, příběhy... Někdy lživé, jindy pravdivé, někdy urážlivé, jindy hloupé... Ale co naplat, lidé tomu věří. Je zvláštní, jak mají slova zvěčněná na papír o tolik větší váhu než slova řečená. Snad možná proto, že nemohou být vzata zpět? Snad proto, že nebudou zapomenuta? Snad proto, že přežívají jako tišší svědci dob minulých, dobrých i zlých?

Ale dost filozofie. Tenhle článek je o mě a tomhle blogu.

Z temného rybníčku s názvem deprese se mi podařilo úspěšně vyhrabat. Nejspíš je to tím, že už v pátek jsem začala zase slyšet a moje víkendové slyšení bylo přímo skvělé. Dneska je pondělí a já to celkem zvládám... Nebudu mít ani jednu trojku, zato mám motýlky v břiše kvůli tomu, že za hodinu začíná závěrečná zkouška ze znakového jazyka. Takže o "happy-go-lucky" náladě se moc mluvit nedá.

Hm. Taky vám přijde, že sem píšu jen když se necítím dobře? Při čtení mých písmenek se zdá, že se akorát utápím v depresi, nenávisti a pláči, ale já jsem spíš celkem veselá. Jenomže když mám dobrou náladu, prostě se mi nechce rozpitvávat mé myšlenky, pocity a podobně.

A tak si sedím sama v čajovně, zírám do obrazovky a přemýšlím.